Pravoslavné
památky
v Čechách, na Moravě
a ve Slezsku

Stručná historie pravoslavné církve v Česku a na Slovensku Počátky pravoslavné církve u nás souvisí s příchodem Cyrila a Metoděje a se samotným přijetím křesťanstvím.V 9. století povolal na Velkou Moravu tyto misionáře kníže Rostislav, poté, co zde neuspěly misie západní – katolické církve. Díky politicko-mocenským zájmům a zániku Velké Moravy nakonec v českých zemích převládlo západní křesťanství. Nicméně pravoslavná bohoslužba se zachovala ještě i za přemyslovského knížectví až do 12. století, ve východním Slovensku dokonce dodnes. Zájem o cyrilometodějskou tradici projevil také např. Karel IV., když ve 14. století získal od papeže povolení k založení emauzského kláštera v Praze - k pěstovaní slovanské bohoslužby. V pozdější době to byli husité a čeští bratři, kteří se snažili o sjednocení s pravoslavnou církví. To ale znemožnila politická situace na východě, především dobytí Cařihradu Turky a samozřejmě i pobělohorský vývoj u nás. Jako i další náboženství mimo katolického křesťanství, mohla se také pravoslavná církev začít více rozvíjet až po Josefově tolerančním patentu z roku 1781. Skutečný rozvoj se však datuje až od poloviny 19. století, kdy se k pravoslaví přihlásili někteří čeští vlastenci a intelektuálové. V roce 1870 získal Dobročinný spolek v Petrohradě a Moskvě do pronájmu ke konání pravoslavných bohoslužeb nepoužívaný pražský kostel Sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Sloužili zde ruští kněží Rusům a postupně se tvořící skupině pravoslavných Čechů. Od roku 1893 patřili pravoslavní Češi jurisdikčně ke knězi srbské církevní obce ve Vídni. Za Rakouska-Uherska nemohlo dojít k založení církevní obce a tak byla v roce 1903 založen spolek Pravoslavné besedy, později spolek Československé obce pravoslavné v Praze, které byly předstupněm pro církevní organizaci. Brzy po pádu habsburské monarchie a založení Československa vznikla v roce 1920 reformovaná Československá církev, která se oddělila od církve katolické. Nová církev brzy naznačila svoji blízkost a orientaci k pravoslaví. Tento směr prosazoval kněz Matěj Pavlík, který byl v roce 1921 srbskou pravoslavnou církví vysvěcen na biskupa pro moravskou diecézi československé církve, o niž se mínilo, že se stane plně pravoslavnou. Biskup Gorazd se stal prvním českým pravoslavným episkopem od dob cyrilometodějských. V Československé církvi se však brzy prosadil spíše liberálně radikální a posléze také protipravoslavný směr. Biskup Gorazd byl nucen odpojit se od této církve a připojit se k České náboženské obci v Praze, kde se roku 1925 stal jejím duchovním správcem. Pod jeho vedením byle založena česká pravoslavná eparchie (diecéze) se sídlem v Praze. Podřizovala se srbské církevní jurisdikci, ale měla zaručenou samostatnost ve svém uspořádání a liturgický vývoj vzhledem k novým podmínkám. V době působení biskupa Gorazda byl téměř každý rok vybudován v některé církevní obci pravoslavný chrám nebo kaple. Významným pomocníkem se biskupu Gorazdovi stal kněz Vsevolod Kolomeckij (později v mnišství archimandrita Andrej), člověk všestranného řemeslného, stavitelského i malířského talentu. Chrámy, které navrhl a vlastníma rukama vystavěl, zdobil také ikonami. Souběžně se vznikem české eparchie byla založena také eparchie podkarpatskoruská. Dvěma eparchiemi byl dán základ pro pozdější vytvoření autokefální církve na území Československa (autonomní církev se podřizuje mateřské starší církvi, která ji světí biskupy; autokefální disponuje všemi podmínkami k plnému samostatnému životu). Nadějný rozvoj pravoslavné církve u nás přerušila 2. světová válka, ve které byly přerušeny kontakty obou eparchií a znemožněno spojení se srbským patriarchátem. Velkou ztrátou pak byla mučednická smrt biskupa Gorazda. Po válce tak došlo k velkým organizačním změnám, týkajících se především změny jurisdikce. V roce 1945 požádala česká eparchie o moskevskou jurisdikci, která byla v dalším roce přijata a byl zřízen Exarchát moskevské patriarchie v Československu. S návratem volyňských Čechů v roce 1947 se pak počet pravoslavných značně rozšířil a v roce 1949 byla založena nová olomoucko-brněnská eparchie se sídlem v Olomouci. Současně s ní vznikly na Slovensku samostatná eparchie prešovská a nová michalovská. Po válce byl také zřízen pravoslavný duchovní seminář v Karlových Varech, který byl později přenesen do Prahy. V roce 1950 byla založena Pravoslavná bohoslovecká fakulta v Praze a následně, se zákazem seminářů a reorganizací bohosloveckých fakult, přeložena do Prešova, kde působí dodnes. V roce 1990 bylo zřízeno její detašované pracoviště v Olomouci. Zřízením čtyř eparchií a samostatného vzdělávacího zařízení byly u nás splněny podmínky pro vznik vlastní autokefality. Slavnostní vyhlášení se konalo 8. prosince 1951 v katedrálním chrámě Sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Prvním pražským a československým metropolitou se stal Jelevferij. V dnešní době působí již čtvrtý metropolita – Nikolaj – v Prešově. Po rozpadu Československa v roce 1993 zůstala česká a slovenská pravoslavná církev i nadále spojena, pouze změnila název na: Pravoslavnou církev v českých zemích a na Slovensku. V čele pražské eparchie stojí arcibiskup pražský a českých zemí Kryštof a olomoucko-brněnské biskup Simeon. V pražské eparchii existují tři monastýry: Sv. Prokopa Sázavského v Mostě, sv. Rostislava v Chabařovicích a sv. Mikuláše na Doubské Hoře u Karlových Varů. V olomoucko-brněnské jsou to monastýry Zesnutí Sv Bohorodice ve Vilémově u Litovle a sv. mučedníka Gorazda v Hrubé Vrbce na Hodonínsku. Při ženském klášteře ve Vilémově působí cyrilometodějské středisko duchovních setkání a také také Pravoslavná akademie. Text: Michaela Bartošová, zpracováno podle Pavla Aleše, z doprovodných textů k výstavě o Východním křesťanství v Brně

© APTIS MEDIA  -  gep, e-mail: gepemail.cz